Český průmysl se dosud nevzpamatoval z recese, která v roce 2009 jeho produkci srazila skoro o čtvrtinu. Osmdesát let před tím jej stihla rána ještě mnohem větší. Jak se tehdy žilo?
Věrný obraz stavu našeho průmyslu těsně před velkou hospodářskou krizí podává devátý svazek rozsáhlé knižní edice Československá vlastivěda, vydaný v roce 1929 protektorátem Masarykovy akademie práce, věnovaný technice. Při čtení tohoto souborného díla musí současník ocenit, v jakém blahobytu dnes žijeme, navzdory přetrvávající společenské skepsi, a také s vědomím, že ono budovatelské nadšení a národní hrdost se při aktuálním rozložení ekonomických sil ve světě asi jen tak nevrátí.
Naši předkové o pět generací zpět nejen že směřovali k mnohem vetší krizi, jež osudným Černým pátkem přinesla situaci horší, než jaká zastihla před čtyřmi lety nás. Oni těch krizí za sebou měli v úhrnu půlstoletí hned několik, počínaje ekonomickým propadem v roce 1873, první světovou válkou, rozpadem Rakousko-Uherska… zatímco vývoj v průmyslu neustával, ba naopak. Rozvoj, jakým výroba procházela, můžeme těmto budovatelům závidět.
Budovatelé první republiky
Jaroslav Veselý v předmluvě knihy píše: „Náš znovuvzkříšený stát nikterak nezůstává za mocnými zeměmi staleté tradice, že v mnohých oborech českoslovenští pracovníci zdatně přispěli a přispívají k technickému a hospodářskému pokroku světovému.“
Emil Zimmler vyzdvihuje v úvodní kapitole nezbytnost technického vzdělávání, otázku tak aktuální i v této době: „Technická práce se stala jednou z oněch velikých a mocných sil, kterými československý lid dobyl své konečné svobody a znovuvzkříšení svého staletého státu… leč mužům těm bylo jasno, že k dobytí svobody nestačí jediné horoucí nadšení, že třeba též zbraně a síly, podkladu hmotného blahobytu, a proto znělo z jejich úst i heslo: V práci a vědění, jest naše spasení. Bylo nutno zaříditi semeniště práce technické a výrobní. A tak vzniká v Praze první polytechnický institut, později doplněný školami reálnými, průmyslovými i odbornými. Český i slovenský člověk skládal groš ke groši, aby jej rád obětoval pro technické vzdělání svých synů, kteří pilností, horlivostí i nadáním prokazovali rovnocennost, ano vynikající vlastnosti našeho plemene v tomto novém zápolení polytechnickém k povznesení a posílení národa… Průmysl, překonav úspěšně svízele přechodu, vyměnil miliardovými náklady chatrné strojní zařízení za moderní a oddal se i při starostech způsobených porušením všech obchodních spojení s novou energií velkému úkolu racionalisace provozu za účelem zvýšení výroby a snížení výrobních nákladů a dovedl se proto udržeti v kruté soutěži velikých průmyslů cizích.“
Lepší, než Chicago
Za zdejší průmyslovou tradici vděčíme konstruktérům, ale také zručným dělníkům a majitelům továren, kteří za první republiky přivedli naši zemi mezi ty technicky nejvyspělejší.
Připomeňme si tu dobu ještě několika úryvky z kapitoly, kterou napsal Karel Ryska: „O rozvoji českého strojnictví a kovodělného průmyslu výmluvné svědectví podala jubilejní výstava v Praze r. 1891, kde se české strojírny takřka předstihovaly svými výrobky, uspořádavše skvělou exposici ve zvláštní budově, která pro nával přihlášek musila býti dodatečně rozšířena… Tato výstava podala dle úsudku nestranného německého znalce v oboru strojnictví prof. Riedlera lepší věci, než např. světová výstava chicagská… v oboru stavby parních strojů vznikla zvláštní „pražská škola“ a naše strojírny čelily v té době svými precisními parními stroji velmi úspěšně konkurenci nejpokročilejších závodů německých i anglických.“
Za tento technický vývoj děkuje průmysl nejvíce absolventům vysokých škol technických, kteří přinášejí do průmyslu vedle znalostí i poznatky praktické již z vysokých škol, které jsou ve stálém styku s průmyslem.“
Napsal Jan Homola s využitím citací a fotografií z knihy Československá vlastivěda, svazek devátý, Technika, vydané nakladatelstvím Sfinx v roce 1929.
